PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2016
Moje první kniha Partneři a rozchody se týkala vcelku výlučně mechanismu, jak probíhá rozchod a jaké zákonitosti ho řídí. Kdybychom ale život vztahu připodobnili k životu člověka, pak napsat knihu o rozchodu je jako napsat knihu o pohřbu. Uznáte sami, že problémy většinou nevznikají na hřbitově ale mimo něj. Proto jsem se rozhodl, že bych měl napsat knihu o tom, jak mít vztahy nastavené tak, aby zbytečně nekončily na krchově. Zbytečných rozchodů je totiž nejvíce a partnerský poradce stále slyší stejné chyby a jak partneři opomíjejí vztahou kázeň.
Abyste nekupovali zajíce v pytli, mám tu krátkou ukázku z několika kapitol.
Knihu si objednejte na adrese nakladatelství Novela Bohemica
Z odborníků by měla být kniha prakticky využitelná pro poradenské profese: psychotepeuty, kouče, učitele či zpovědníky (a samozřejmě rodiče). Z odborného hlediska je v knize mnoho věcí, které jsem nikde knižně nepublikoval. Jedná se zejména o využití Kaplan-Meierových křivek na posouzení trvanlivosti vztahu podle nejrůznějších kritérií. To myslím minimálně v Čechách nikdo nedělá. Odborněji pojatá je i celá třetí kapitola, která se týká nejobecnějších (evolučních) axiómů, které řídí vznik a fungování komplexních organismů, které přesahují hranice jednotlivce - prostě manželství je reprodukční jednotka a chová se jako by to byl jeden organismus (metaorganismus). Poprvé zde popisuju i psychohygienickou techniku prostého pozorování těla, která pomáhá u některých druhů migrén. Každopádně kniha je psaná - jak je mým zvykem - tak aby byla plně srozumitelná motivovanému středoškolákovi s hodně příklady, obrázky a grafy.
Jsou knihy, jejichž napsání člověk dlouho plánuje. Pak jsou knihy, které se píšou na zakázku. Tato kniha patří k těm druhým, nevznikla však na zakázku konkrétního člověka, ale spíš jako reakce na zoufalé debaty okolo sexuální výchovy, kterou vyvolalo MŠMT roku 2010 svou jednostranně liberální metodikou. Uvědomil jsem si, že problém není v lidech s liberálními postoji vůči sexu, ale v nás věřících.
Dilema věřícího psychologa se dá ilustrovat na jednoduchém příkladu. V jednom článku jsem doporučoval kompromisní zásadu: „Nelezte do postele s nikým, se kterým neplánujete vztah alespoň na rok.“ Vztahů delších než rok mají lidé málo – dva tři, a tímto doporučením se proto minimalizuje promiskuitní, zážitkový a prodejný sex, stejně jako nevěry. Nepřekvapí, že jsem sklidil kritiku ze strany liberálů: „Proč by si lidi nemohli zasouložit s někým zajímavým, koho potkali na dovolené a už ho nikdy neuvidí? Mají na tu dovolenou alespoň romantickou vzpomínku.“ Jenže stejně vyhraněná kritika přišla i z druhé strany, od extrémních katolíků: „Počkej. Jak tomu máme rozumět? Znamená to snad, že připouštíš předmanželský sex?!“ Toto dilema není jen moje, potýká se s ním každý věřící psycholog. A pokud nechce svou živnost zabalit a raději řídit tramvaj, musí hledat nějaké kompromisy i za cenu, že bude buď za blázna, anebo za kacíře. Většina mých věřících kolegů, stejně jako farářů, to řeší tím, že se oblasti sexu širokým obloukem vyhýbá. Výsledkem je, že MŠMT publikuje názory liberálů, kteří v této oblasti žádné zábrany ani dilemata nemají a hlasitě hlásají svá úchylná doporučení, např. že učitel má podávat žákům ruku navlečenou do prezervativu. Křesťané náhle zjišťují, že jim ujel vlak, protože se nemohou dohodnout, obrazně řečeno neustále lijí nové víno do starých měchů. Stále platná oficiální nauka katolické církve totiž hlásá zase opačné extrémy – například pokud si snoubenci před svatbou dají u dveří domu na rozloučenou francouzský polibek, spáchali smrtelný hřích, neboť si tak dobrovolně vyvolali sexuální vzrušení (delectatio morosa).
Co s tím? Přemýšlel jsem, jak to vyřešit, a nakonec jsem si řekl, že napíšu to, o čem si myslím, že je dobré a užitečné pro lidi v dnešním světě, kde se první dítě rodí rodičům, kterým je okolo 30 let a kteří za sebou mají několik zoufalých rozchodů přechozených vztahů. Jsem totiž stále přesvědčen, že mírně konzervativní, ale přesto realistický křesťanský přístup je to nejlepší, co v oblasti partnerství a rodiny můžeme doporučit jak našim klientům, tak našim dětem. Snad mi po přečtení této knihy dáte za pravdu.
Bohužel není běžné, aby se teologové vyznali v psychologii a psychologové v teologii. Jazyky těchto dvou světů se míjí. Právě v oblasti vztahů se však psychologie zákonitě překrývá s pastorální a morální teologií. Od křesťanů se snad dá žádat, aby uměli mluvit různými jazyky – tedy nejen jazykem Bible, ale i jazykem moderní přírodovědy, což v případě psychologie znamená chápat různou terminologii od té Freudovy přes terminologii behaviorismu až po jazyk dnešní evoluční teorie. To, co zde předkládám, je totiž z větší části přirozený zákon, jak ho chápe tomistická ilosoie, tedy morální pravidla, která vyplývají z přírodních zákonů. Ale ony přírodní zákony je třeba napřed dobře znát, a pak teprve je možno z nich vyvozovat praktická doporučení.
Mou hlavní profesí je psychologie, není tedy možné, aby v této knize nebyly teologické chyby a omyly, jakkoli jsem vše konzultoval s mnoha teology – dokonce i s těmi, kteří jsou vůči mým názorům velmi kritičtí. Proto apeluji na zdravý rozum a znalosti čtenáře, a věřím, že si čtenář můj text kriticky přebere. Přesto si myslím, že by pro naši církev bylo výhrou, kdyby kněží znali psychoterapii a přírodní vědy alespoň tak dobře, jako já znám teologii. Koneckonců poznání patří mezi dary Ducha svatého.
Nevěřícím lidem by zase mohlo prospět porozumět technikám, které využívají věřící k zvládání zátěžových etap života. To, že někdo nevěří v Boha, není zárukou, že se nedostane do stejných potíží jako věřící. Nevěřící si musí vynalézt vlastní techniky, pomocí kterých budou podobné situace zvládat. Podotýkám, že metody zvládání (coping) mají věřící mnohem propracovanější než nevěřící. Je tu tedy co kopírovat.
Patřím k první generaci, která zažila novou podobu partnerských vztahů, definovaných odkládáním reprodukce až do střední dospělosti. To byly zkušenosti, se kterými nám naši rodiče ani prarodiče nemohli nijak pomoci, protože oni je nezažili. V mém mládí tyto zmatené prožitky vystihovaly písně skupiny Mňága a Žďorp:
Myslel jsem si, že je to láska
Ale usnula mi na rameni a já jsem dumal,
jak bych vypadnul
Myslel jsem si, že je to láska
A psali jsme si tak dlouhé dopisy,
že už jsme si pak neměli co říct
Myslel jsem si, že je to láska
A napsal jsem pro ni písničku
a ona poslouchá jen R. E. M.
Myslel jsem si, že je to…
Ale není mi do breku
Jen žiju na útěku
Před sebou k tobě
A od tebe k sobě
Jenže moje generace na zbrklém útěku „před sebou k tobě a od tebe k sobě“ žije dál a ten útěk dosud ani nevyvrcholil. Tak asi pochopíte, proč jsem při psaní těchto řádek myslel na své děti. Předáváme jim svět ve velmi nestabilním stavu, navíc jsme jim způsobili mnohá traumata. Oni se narodili nám – lidem na útěku, a je samotné též čeká nomádský život v chaotických vztazích před reprodukcí. Tato kniha je proto i jakýmsi deníkem jednoho nomáda, který se svými vrstevníky „na útěku před sebou k tobě a od tebe k sobě“ prožil většinu svého osobního i profesního života. Samozřejmě nevím, zda mým dětem budou tyto řádky k užitku. Vždyť i Karel IV. psal svou poutavou autobiograii (Vita Caroli) pro poučení svého syna Václava. S ním to bohužel dopadlo neslavně, přesto však chci svým dětem tuto knihu věnovat, aby alespoň měly pocit, že jim táta drží palce, když už po nocích nespí a svítí jim skrz dveře do pokoje.